Byla polovina července roku 2008. Právě jsme se s rodiči vrátili z dovolené v Itálii a já se dočkala mé vysněné chvíle – konečně jsem si mohla domů přinést mého vytouženého králíčka. Na pořízení jsem mamku přemluvila už před létem, ale pořízení až po dovolené byla pro mne jasná věc, i když bylo moc těžké vydržet. A tak jsem se alespoň chodila koukat do zverimexů ještě něž jsme odjeli. Jeden králíček hezčí než druhý a byla jsem plná očekávání, jakého si nakonec asi já vyberu. Vždycky se mi nejvíc líbili černobílí strakáčci. Ale nakonec mi bylo úplně jedno, jaký bude, líbili se mi všichni. No a jaké bylo nakonec mé vybírání? No bylo to opravdu jiné než jsem si představovala, bylo to vlastně velké zklamání. Proč? Tak čtěte dál…
Když jsem tedy začala obcházet zverimexy, najednou jako by se po králíčcích zem slehla. Nedošlo mi totiž, že bylo krátce po vysvědčení a tak se králíčci stali dárky za dobré známky. Byla jsem velmi skleslá a smutná, tak dlouho jsem na něj přece čekala! (trvalo mi asi 2 roky, než jsem na králíčka mamku s Honzovo podporou přemluvila a tohle přemlouvání mě stálo i plno slz). Jen bych ráda ještě dodala, že v tu dobu mě ani nenapadlo, že se dá králíček koupit i u chovatele. Ale i kdybych to věděla, asi by mě ani nenapadlo po tak urputném přemlouvání rodiče ještě otravovat s tím, aby se mnou pro nějakého králíčka jeli.
Jednoho dne jsem šla za mamkou do práce na návštěvu. Viděla na mě můj smutek a tak se slitovala a řekla něco, co chtěla zatajit. Dodnes slyším větu a tón, kterým jí řekla: „Tady ve zverimexu jednoho maj.“ na vteřinu se odmlčela a pak dodala „Ale ten je velkej.“ Zřejmě mi ho chtěla zatajit, protože se bála, že z něj vyroste nějaký obřík a ne zakrslík.
Vydaly jsme se tedy společně na něj podívat. Byla to láska na první pohled. Ležel tam v malém akvárku natažený na seně a jen tak koukal s položenou hlavičkou. V tu chvíli jsem věděla, že našel domov. Paní prodavačka nám řekla, že je mu asi 5 měsíců a že už v jedné rodin byl, ale vrátili ho. Zamluvila jsem si ho s tím, že se pro něj odpoledne s přepravkou vrátím. Byla jsem neskutečn šťastná a nemohla jsem se dočkat, až pro něj s Honzou vyrazíme.
Doma jsem nachystala vše potřebné – klec, naskládala do ní vybavení a mohlo se pro něj jet! Z klece jsem zatím vyndala záchůdek a na dno dala hobliny než si vybere místečko, kam bude nejčastěji kakat. Tam pak přijde záchůdek s peletami a na dno klece kobereček.
Čikýsek se v přepravce cestou domů docela pronesl 
Byl to nezvyk. Ale zdárně jsme ho MHD dovezli domů, i když byl docela ve stresu. Doma jsme ho vyndali do klece a zavřeli jsme jí, aby se trochu zklidnil a rozkoukal. Nadšeně šmejdil, ovšem z čeho tak moc nadšený nebyl, byly ty hobliny na dně klece. Museli jsme se smát. Odhrabal si totiž na několika místech holá kolečka a pohyboval se pouze po nich. Tolik se těch hoblin štítil Byla to fakt sranda. Přikládám kratičké video natočené krátce po přinesení, jak se rozkoukává, už dokonce stihl udělat i bobíky, na jejichž místo jsem pak dala záchůdek. V klícce můžete vidět i domeček, který jsme vyráběli, ovšem jsme netušili, že si přineseme už tak velkého králíčka
Také přikládám pár fotek vyfocené první den….
Pár fotek z druhého dne doma a jeho první zkoumání po pokoji <3
3. den už lítá jak čamrda a jsou z nás neskuteční kamarádi <3
Taky se už ukázalo, že čikýsek je komik každým coulem.
To je pro dnešek vše a těším se na vás u dalšího vzpomínkového článku o Čikýskovi 
0 comments